Není to ani měsíc, co jsem se přestěhoval do Prahy a už mám pocit, že Pražan, to má sakra těžké. Pomineme-li problémy spjaté s velkým městem, jako je smog, méně přírody, atd., pak nám zůstanou věci na první pohled méně viditelné.
Běžný Pražan musí každé ráno cestovat do práce. Někdo to má kousek, tak chodí pešky, někdo jezdí na kole a ten kdo má peníze, jezdí autem. My všichni ostatní, a že je nás většina, musíme do práce/školy jezdit městkou hromadnou dopravou. Člověk z vesnice, maloměsta i města si stěžuje, že musí všude po obci buď pešky nebo na kole. A že v Praze to mají lidé jednodušší. To tedy nemají. Dám příklad sám na sobě.
Jen co vyjdu z bytu kvapem mířím na zastávku tramvaje. Svezu se tři zastávky a u výstupu svádím malou bitvu o to, kdo vystoupí první a tak dostane nejlepší pozici na sprint na metro. Beru schody po dvou, proběhnu kolem turniketu a další schody. Dveře metra stihnu, ale krátký sprint před nimi si odpustit nemohu.
Na přestupní Florenci mám co dělat, aby mě dav nevytlačil ze schodů. Cesta tunelem je dlouhá a následují další schody. Cesta je stále stejná, chvíli to drncá v metru, pak tlačenice na schodech, kus vás vyvezou eskalátory a zase schody.
Nepamatuji se, že bych někdy v jednom dni nachodil tolik schodů jako v Praze. Jak rád bych raději šlapal 15 min na kole každý den, než absolvoval tu každodenní nervy drásající cestu.